Grilování ve společnosti Parkway Drive dopadlo na výbornou
…vlastně ho tak trochu rozdýchávám ještě teď. Přiznám se totiž, že v poslední době dávám na koncertech přednost klidnému postávání v zadních řadách odkud si v klidu poslechnu muziku a nasaju atmosféru. Jenže na koncertu, kde se crowd surfing fanoušků zahajuje skokem z balkonu, postávat nešlo ani zdaleka. Takže mírně zpustošené brýle beru jako daň potřebnou vydat za pořádný koncert.
S úderem sedmé hodiny ovládli pódium krajané hlavních hvězd Thy Art Is Murder. Těm v čele stojí CJ McMahon a jeho nekompromisní deathcorový diktát. Navzdory časné hodině bylo Forum už solidně zaplněné a první mosh pit na sebe nenechal dlouho čekat. Vedle nadupaného setu jsem se dočkali pochvaly hezkých ženských a pak také poněkud rozpačitého coveru Du Hast od Rammstein. Pomineme-li tuhle spíše úsměvnou vsuvku, vyjde nám z toho otvírák večera jako hrom.
Ani Killswitch Engage se nenechali zahanbit a rozhodli se nezůstat posluchačům nic dlužni. Během necelé hodinky došlo tak i například na Grammy ověnčený song The End Of The Heartache. Kapela od reunionu Jesseho Leache v roce 2012 sice z hlediska personálního vykazuje konstantnost, o jejich tvorbě se to už s takovou jistotou tvrdit nedá. Ovšem i když divočina pod podiem zdaleka nedosáhla takové míry, jako v případě TAIM (pokud tedy nepočítáte sportovní vložku patrně inspirovanou nadcházejícím UFC víkendem v Praze, za účasti některých posluchačů), z celkového hlediska chlapci zanechali dojem více než dobrý.
Jestliže po Killswitch Engage dobrý dojem, tak po Parkway Drive totální spáleniště!
Pověsti o kvalitních živých show Australanů obchází svět metalcoru už nějaký ten pátek. Ostatně české publikum se o pravdivosti těch zkazek mohlo přesvědčit například v roce 2017 právě v Karlíně, nebo na Aerodrome festivalu loni, kde jejich show fungovala pod širým nebem perfektně. Letos pak někteří skeptici žehrali, že například bez otočných bicích nemají Parkway Drive šanci dostát svým hodnotám. Těm nakonec nejen, že dostáli, ale s přehledem je o parník předčili.
Téměř naplněné Forum se ponořilo do tmy a nedočkavě vyhlíželo členy kapely. Ti přišli za doprovodu pochodní, které jim svítily na cestu, tu si razili nedočkavým davem svých fanoušků. Téměř komorní atmosféru hned potom proťalo hymnické Prey, čímž započala nekompromisně dávkovaná nálož metalcoru v jeho současné nejčistší a nejkvalitnější podobě. Zpěvák Winston McCall během celého dění nevycházel z údivu nad skvělou spoluprací publika, které si kapela omotala kolem prstu už jen tím, že zapálili ty pochodně na začátku. K wall of death ani circle pitu nebylo třeba nikoho nijak zvlášť pobízet, export plaváčků místy dosahoval totálního maxima, stejně jako celková atmosféra. Tu na chvíli zklidnilo Cemetery Bloom doprovázené působivým chorálem celé haly. Celou poklidnou náladu měl v zápětí narušit The Void doprovázený pyrotechnickou podívanou. Narušil. A pravděpodobně narušil i statiku budovy. Navíc následující Idols and Anchors a Dedicated neměli situaci nijak zvlášť zlepšit.
Kýžený odpočinek přišel až se smyčcovým kvartetem, které oživilo Writings on the Wall a klipovou novinku Shadow Boxing. Smyčců jsme se nakonec dočkali ještě jednou. To když se Winston přesunul na menší pódium zřízené v zadní části haly, odkud zaznělo The Colour of Leaving, coby vzpomínka na kytaristu Toma Searla, který v roce 2016 podlehl rakovině kůže.
Pokud měl někdo pocit, že show vygradovala ke svému možnému vrcholu, byl na omylu. Z toho ho vyvedl na podium se navrátivší vedoucí zájezdu Winston třímající Molotova, kterým zapálil celé podium a nasměroval tak celou show směr finiš. Zbývalo jen zahrát Crushed a Bottom Feeder, velkou oponou z přebalu alba Reverence ukončit celý set a začít ze sebe setřásat odpadávající omítku.
Byl to můj první koncert ve společnosti specialistů od protinožců. Před ním jsem možná párkrát zaslechla něco jako: „Jo, jsou dobrý, ale…“ nebo: “Hele do Ire to bylo dobrý, teď ale..“
Konečně to můžu posoudit sama a troufám si říct, že v případě Parkway Drive neexistuje ALE.
